Přesvědčení, že dítě vyroste ze svých speciálních vzdělávacích potřeb, je nejčastější omyl, se kterým se ve své praxi setkávám. Pojďme si konkrétně na specifických poruchách učení (dys-obtíže) říct, jak je to doopravdy.
Každé dítě se vyvíjí svým tempem a malé děti jsou známé svými překvcapivými a náhlými vývojovými skoky. Proto bývá obtížné určit, zda malé dítko, které právě nastoupilo do školy, má nebo nemá oslabené dílčí funkce potřebné k učení. Čím těžší porucha učení, tím je poznat dříve, podstatně více je však dětí s mírnějšími problémy. Zpočátku se tak může zdát, že náš prvňáček je prostě pomalejší, potřebuje víc času a procvičování. To je přece vývojem, to dožene! Určitě to tak může být. Jenže co když ne?
Už v předškoním věku, kolem 5 let, lze určit, jestli se u dítěte vyskytuje riziko rozvoje specifických poruch učení. Nejde o žádné nálepkování, ale podnět, kam nasměrovat naši dospělou pozornost, aby dítko úspěšně zvládlo přechod do školy. Ve školkách to paní učitelky velmi často o dětech stejně vědí - zjišťuje se to podobnými aktivitami jako školní zralost. Zároveň se v tomto věku nemluví o poruchách učení, pouze o riziku jejich rozvoje.
Už v předškolním věku lze velmi spolehlivě diagnostikovat, zda je třeba s dítětem začít speciálně-pedagogicky pracovat. U specifických poruch učení je navíc kritickým faktorem, kdy je u dětí zachytíme. Čím později je odhalíme, tím těžší je s nimi něco dělat. U dětí, které byly včas diagnostikované, je velká šance, že se podstatně podaří zmírnit nebo dokonce úplně vykompenzovat dopad poruch učení na jejich každodenní život. Nejde totiž jen o samotnou poruchu, ale zejména o její psychosociální dopady na dítě - syndrom školního neúspěchu není radno podceňovat. Dítě stále dokola vystavované neúspěchu a selhání si málokdy vytvoří zdravý vztah k učení a sobě samému. I když i to jde - pokud má plnou podporu rodiny a narazí na laskavé paní učitelky, nevyřeší to sice poruchu učení, ale radikálně to zmíní psychické důsledky obtíží. Jenže spoléhat jen na tohle by byla sázka do loterie.
Dalším důležitým faktorem je neuroplasticita - schopnost mozku se přizpůsobit novým podnětům. Přestože tuto schopnost neztrácí úplně ani mozek dospělých, u malých dětí je nauroplasticita na úplně jiné úrovni. Do cca 8 let je otevřené okno příležitosti, které se už nikdy v budoucím životě nebude opakovat - možnost zásadním způsobem posílit dílčí funkce potřebné k učení v podstatně kratším čase a s menším úsilím, než je k tomu potřeba u starších dětí. Děti v tomto věku zároveň berou věci tak, jak ji dospělí předají a plně jim v tom důvěřují. Pokud je zároveň předkládané aktivity baví, účastní se jich s nadšením a vervou, které u dvanáctiletého puberťáka aby pohledal.
Poruchy učení se nevyřeší tím, že dítě dostane víc času, aby vyrostlo. Když o tom mluvím s rodiči a učiteli, ráda používám přirovnání k řece. Dětský vnitřní život a vývoj je jako řeka, která protéká údolím a vyživuje ho. Když je koryto řeky čisté a průchozí, vše vzkvétá a nese ovoce přesně ve svůj pravý čas. Pokud tu řeku však zablokuje kámen, začne údolí usychat. My máme v té chvíli na výběr - pomůžeme dítěti s odvalením kamene, nebo budeme čekat, až nezadržitelný proud vody pohne s kamenem sám nebo třeba přeteče? Možná to řeka zvládne, ale možná není proud vody dostatečně silný, nebo je kámen příliš těžký, to dopředu nevíme. Na každý pád ale tušíme, že v druhém případě to údolí za kamenem začne sesychat a přirozený rytmus celé krajiny to zásadně naruší, protože jí bude chybět něco důležitého, aby mohla prosperovat.
